zpět do knihovny

Pan Kaplan má třídu rád

Leonard Q. Ross
zpracoval Pavel Eisner
anglický originál The Education of Hyman Kaplan, Londýn 1937

Leo Rosten alias Leonard Q. Ross. Autor knížky, u které se uchechtáte, ukroutíte si hlavu, popřemýšlíte si o možnostech člověčí fantazie. Ale hlavně, jste-li v depresi, určitě vás z ní alespoň na pár chvil vysvobodí.

Pavel Eisner. Zpracoval svižným stylem, méně popisným a rozvitým, než jaký zvolil pan Antonín Přidal. Obě zpracování jsou kouzelná.....

Malá ukázka

   Pan Kaplan vydechl na celou šíři hrudníku. Za napjatého ticha obzíral třídu pohledem samoděržavným. Hrdost mu svítila z očí. Pan Kaplan hořel pro přednášení. Hořel i pro psaní na tabuli. Pro jedno i druhé proto, že měl v lásce jakoukoli činnost, pokud on sám byl jejím výlučným střediskem a východiskem. Z jeho hrdla se ozvalo podivné, něžné, téměř vrkavé zasmání. Nemělo zvláštního významu, vyjadřovalo jen, jak rád je pan Kaplan na světě.
   "Dámyapánove - semizdá že teď mám začínat - a taky pan profésor a milé kolékové a koléčice-"
   Odkašlal, si, bylo to jakési slastné odkašlání.
   "Ech - já dnes mluvim, protože dnes je recitación a-"
   "M l u v t e, pane, Kaplane," přerušil Mr. Parkhill mírným hlasem. "A jen pozor na výslovnost."
   "Protóže je dnes recitación a mluvéni docela bez pšípravka, já budu mlúvit od majne - to je chyb! - od mém prástninu." Co do slůvka "majne" se pan Kaplan s úsměvem poopravil proto, že se po tváři Mr. Parkhilla mihl stín. "A tak teda, milé kolékové, je meno na má malá žeč, na má žečička: Má prástnina!"
   Poté se pan Kaplna umně odmlčel. Měl vyspělý smysl pro architektoniku řečnického projevu.
   "Nejdžívejc já budu pofjedět od mém koňáčku."
   Třída zaposlouchaná s horoucí zaujatostí nasadila udivené tváře. Mr. Parkhill nejinak.
   "Muj koňáček je - "
   "Váš - hm - jak říkáte?" zeptal se Mr. Parkhill starostěně.
   "Muj koňáček."
   "Žádný takový slovo na světě!" rázně provolal Mr. Bloom. Kdykoliv Mr. Bloom pojal podezření, že jde o nějaký přehmat ve výrazivu, ihned usoudil, že "žádný takový slovo na světě". Byla to taktika nejbezpečnější.
   "Né?" otázal se pan Kaplan s pousmáním. "Víte to jistótně?"
   "Je přec jen takové slovo - hm -," vložil se Mr. Parkhill rychle do rozvíjející se kontraverze dvou jazykozpytců. "Ale - hm - míníte opravdu slovo ,koňáček'?"
   "Ahá!" vykřikl pan Kaplan vítězoslavně, nepřipouštěje si prozatím dotaz páně Parkhillův a protýkaje Mr. Blooma očima. "Tak teda
je takový slov sfjetě! A já" - a tímto obratem zaujal stanovisko k dotazu Mr. Parkhilla - "zróvna minim koňáček. Muj konáček je vyletovat do hajnu a do lesu a forstu nebo na kopečky, do chór, do pšírod vůbecně - vyletovat, kam se dá, všecko jedno. Jak je hezká počás a slunce osfjetluje, já hned vyletuju do.."
   "On myslí ,koníčka'," šeptla slečna Mitnicková pí Rodriguezové. Slečna Mitnicková byla dívka plachých mravů. Zpravidla se z vlastní újmy nepouštěla do opravování, ačkoli měla nejlepší prospěch z celé třídy. Ale mezi slečnou Mitnickovou a panem Kaplanem byla jakási nevraživost. A pan Kaplan uslyšel slečnino zašeptnutí.
   "Tak teda mě Mitnick opráfila," děl uznale pan Kaplan. "Neni to muj koňáček, je to muj koníček - beze všeho. Ale Bloom neměl žíkat, že neexistíruje "koňáček'. Je to jen
jiná slov, tak to je."

A ostatní si počtěte sami.....
zpět do knihovny